Postrehy (nejen) pro pecky

20. května 2020 v 19:08 | hej-du
Chcete se odstehovat do zahranici? Toto jsou me postrehy, ktere jsem odvodila ze svych osobnich zkusenosti.

1) I "pecky" se muzou odvazat - odstehovat se neni jen pro dobrodruhy. Kdyz ma "pecka" spravnou motivaci, dokaze to. Ja zila celou dobu v CR, na zahranicni dovolene jsem byla jen jedinkrat a to jeste v doprovodu rodiny coby -nactileta. Muj prvni let letadlem za soucasnou laskou byl obrovsky stres. Dva mesice predem jsem hledala na internetu rady, dokonce jsem uvazovala o zaplaceni specialniho skoleni pro lidi, co se letat boji. Pak mi bylo lito penez a rekla jsem si, ze pri nejhorsim zacnu nekde v koute brecet a nekdo se me snad ujme... Zvladla jsem to i bez pouziti meho zachranneho planu.

2) Stehovani je jen pro mlade - Kdo tohle rekl? Jo, setkala jsem se s reakci, kdy se okoli divilo... "To jste vy?" tuhle vetu k tematu stehovani nezapomenu. Vek je relativni. Ja ho prestala pocitat, kdyz mi prvni cislice preskocila z trojky na ctyrku. Mela jsem tenkrat pocit, ze zivot uz se blizi ke konci. Par let pote se mi zivot obratil vzhuru nohama a zacal mi servirovat jedno prekvapeni za druhym. A uzivam si to.

3) Bez jazyka to nejde - to je fakt. Ale kdo rekl, ze musi byt dokonaly? Jo, stalo se mi, ze jsem v jazykovem kurzu zamenila slova kuchar a penis, ale kantori jsou otrkani a ostatni, co to postrehli, meli aspon o cem vypravet. A ja si zafixovala timhle omylem slovicka do spravnych kolonek. Kdyz neco nevim, usmeju se a proste se bud zeptam nebo se pokusim zmenit tema hovoru. Proc byt zticha, kdyz mam pusu a hlas? Slova, ktera jsou vyrcena s dobrym umyslem, se vzdy setkaji s pochopenim.

4) Bez prace to nejde - to je taky fakt. Ja mela jinou situaci, nesla jsem za praci, ale za laskou. Mela jsem jasnou predstavu, co chci delat. Uklid se da nejspis sehnat vsude, ale ja chci vyuzit moje predchozi znalosti. Takze jsem ve skole, abych to mohla v budoucnosti vyuzit.

5) Skola neni pro me - Pro koho by mela teda byt? Pro pro zirafy? Mela jsem predstavu, ze udelam jazykovy kurz a nastoupim po nem do prace. Tim, ze vim, co chci, jsem si to sama sobe zkomplikovala. Takze moje obdobi se da nazvat - skola - hledani prace - skola - hledani prace - skola. Ted jsem ve fazi skola. A doufam, ze po teto fazi dojde i na novou fazi - nastup do prace.

6) Nenajdu si pratele - nebudu mazat med kolem pusy, snadne to neni. Ale za tu dobu tady jsem poznala velke mnozstvi fajn lidi a nasla par pratel. Pouzivam taktiku "byt sama sebou". Ne, nebudu ze sebe delat party holku, kdyz takova nejsem. Svet je rozmanitej a tak proc to nevyuzit? Mam pratele z ruznych koutu sveta a rozumime si. Kde jsem je nasla? Ve skole...


7) Bojim se - A kdo se neboji? To je normalni. Ten strach se da vyuzit. Ja ho pouzivam jako motor, ktery me posouva dal. Bez strachu a jeho premahani bych tu nebyla.

8) Co kdyz to nevyjde? - Mela jsem plan B. Vzdycky mam plan B. Nekdy i C, D atd. Jsem pripravena na to, ze moje plany nevyjdou. Muj posledni zachranny plan je popsan vyse v bode 1.

9) Nezvladnu to - i tuhle fazi mam za sebou. Na nekolik mesicu jsem se slozila a svet mi zcernal. Ale kdyz je vule s tim neco delat, da se to zvladnout. Prestehovat se do jineho statu, jine mentality a jinych podminek, neni snadne. Telo na to muze reagovat a mozek muze zacit stavkovat. Tenhle stav je docasny a bezny. Nejsem jedina, komu se to stalo. Moje rada v tomhle pripade je - poproste o pomoc a dejte si cas. Telo ma uzasnou schopnost se zregenerovat a tohle je klasicka krize, kterou kazdy nekdy v zivote prozije.

10) Hrdost - kdyz clovek chce, dokaze nemozny. Dokazaly to tisice lidi prede mnou, dokazou to i ti za mnou... Tak proc bych to nemela dokazat ja? Bez ohledu na to, o co jde, snazim se do vseho davat maximum. Obcas se to nepovede, obcas me okoli nepochopi a co ma byt? Svet se tocit neprestane...


Trapasu, ktere se mi tu staly, bych mohla vypravet tisice. Pocity, ktere jsem prozivala jsou v rozmezi od totalni euforie po depresi. Ale o cem jinym by zivot mel byt?


Drzim palce vsem peckam, ktere se odvazou. Nejste v tom samy!
 

Ja fakt nejsem hokejista

16. října 2015 v 14:04 | hej-du
Uz jsem se driv zminila, ze zde chodim do jazykove skoly. Teda, momentalne nechodim, ale zacnu hezky od zacatku.
Je jedna otazka, kterou jsem zde dostala na ruznych mistech a tahle otazka mi porad lezi v hlave a neda mi spat. Ta otazka v prekladu priblizne zni: "A jaky je tvuj cil?". Ted me napada, ze jsem si tu otazku mozna spatne prelozila, protoze slovo "mål" ma nekolik vyznamu. Jak se uvadi ve slovniku, muze to znamenat cil, ale take treba soudni rizeni, kauza, jidlo, rec, dialekt,gól... I kdyz pochybuji, ze na Migracnim urade by se me ptali, jake mam s sebou jidlo. Ano, bylo tam sice hodne lidi a museli jsme cekat, ale obesli jsme se bez kastrulku s obedem. Mozna take chteli vedet, jestli nejsem druhy Jarda Jagr.
Uz se vidim, pribruslim si to na urad, prohrabnu kudrny a muzu jit bez cekani.. Ne, gól to taky nebude. Tak zpatky k otazce. Co je muj cil?
Jak to mam vedet? Jako malicka holka jsem chtela byt princezna, jenze pak mi nekdo rekl, ze princ si holku jako ja nikdy nevezme. Tak jsem chtela byt kosmonaut, do vesmiru muze clovek letet i bez modre krve. Pak jsem nekde cetla (treba to nebyla pravda, nevim), ze kosmonaut nemuze byt moc vysoky. V te dobe jsem byla druha nejvyssi holka ve tride a tak jsem i tenhle sen odhodila. Vymenila jsem kosmonauta za skolu, temer 6 let jsem chtela byt ucitelkou. Do te doby nez jsem zjistila, ze na stredni pedagogicke vyzaduji zpev. To uz mi bylo 14 a ja se musela rozhodnout. Co je muj cil? Nevedela jsem to a tak me nasi prihlasili na stredni skolu, kde byly jen same holky. Skolu jsem udelala, zacala pracovat atd... A ted, po tolika letech se me opet lidi ptaji, co je muj cil. Vim, ze nechci byt kosmonaut. Vysky mi nedelaji dobre. Vim, ze nechci byt princezna. Byt pod drobnohledem bulvaru neni nic moc. Vim, ze nemuzu byt zpevacka a na bruslich stat ani neumim. Muj cil je mozna prilis obycejny. Ja chci zit. To je muj cil. Rano vstat vedle M., podrbat kocku za uchem, dat obema snidani a skoncit den spolecnou veceri.
Jenze tahle odpoved ve skole nestaci. Tam musi mit clovek cil mnohem vyssi. Takze pri nastupu do skoly jsem oznamila, ze se chci naucit dobre svedsky, abych mohla pracovat v oboru. Ucitelka mela radost,protoze videla, ze se naucit chci. Nechci se chlubit, ale slo mi to a po cca 6-ti tydnech jsem mohla jit k zaverecne zkousce. A protoze muj cil byl, udelat ji dobre, ucila jsem se. A zkousku jsem udelala s velmi dobrym vysledkem. Po teto zkousce clovek muze pokracovat ve studiu, ale zalezi na vysledku zkousky. Kdyz dopadne dobre, delaji se rozrazovaci testy a clovek muze nektery z nasledujicich kurzu preskocit. Ja udelala i tento rozrazovaci test dobre a muzu nastoupit primo do kurzu gymnazialni svedstiny. Moji spoluzaci, kteri zkousku delali se mnou, k rozrazovacimu testu nemohli a budou zacinat v kurzu svedstiny pro zakladni skoly.
Bohuzel, jako u mych predchozich snu a cilu, to dopadlo obdobne. Moji spoluzaci budou tento tyden zacinat v jejich kurzu a ja musim cekat az do ledna, protoze prihlasku jsem nemohla podat. Pred zkouskou to neslo a po vyhlaseni vysledku zkousky bylo jiz pozde. Zakladni kurzy zacinaji kazdy mesic, gymnazialni 4x do roka. Kdyz jsem se zkusila prihlasit do zakladniho kurzu, odmitli mne, protoze to uz umim a ma uroven je vyssi. Priznam se, doma jsem brecela. Ale i v tom smutku jsem se rozesmala, kdyz mi muj cinsky spoluzak radostne napsal, to je skvele, budes mit prazdniny. Po osmi mesicich cekani na skolu a sesti tydnech skoly, tri mesice prazdniny.
Takze az se me priste nekdo zepta, jaky je muj cil, nejspis reknu, ze chci vyhrat ve sprintu na olympiade. Pri pohledu na mne vsem dojde, ze proti africkym bezcum nemam naprostou sanci a ja nebudu muset vysvetlovat, ze neumim bruslit a chci svuj zivot prozit v klidu a klidne i bez cile.

Jak jsem se stala mensinou

5. října 2015 v 21:15 | hej-du
Vim, nejsem moc aktivni. Asi proto jsem dostala upominku, ze bych mela neco napsat. Nemam rada upominky a pripominky vseho druhu. Kolem se toho deje hodne a temat k psani bych mela furu, jenze... Znate to... Vzdycky se najde neco prednejsiho. Neslibuju, ze se polepsim. Snad se priste ozvu driv nez upominka..
Posledni dobou mi chodi emaily s jednou a tou samou otazkou. Jak to tam vypada s imigranty? Bojis se? Tak se dneska chci vyjadrit k nim. Jen podotykam, neni to nazor vsech lidi z Cech, neni to nazor vsech lidi ze Svedska. Jedna se pouze a jedine o muj nazor, at se libi nebo ne.
Uz pri prvni navsteve Migracniho uradu mi bylo jasne, ze jsem se stala mezi zdejsimi "privandrovalci" mensinou. V cekarne sedeli lide ze vsech moznych zemi, nicmene, ja, jako "bila" evropanka jsem tam byla spis vyjimkou. Jeste vyraznejsi rozdil jsem postrehla pri nastupu do jazykove skoly. Vetsina studentu pochazi bud z muslimskych nebo africkych zemi. Ale uz pri prvnim uvitani nam bylo vsem receno, neexistuje, aby s vami zachazel nekdo jinak nez s ostatnimi jen proto, ze mate jinou barvu pleti nebo vyznani. Toto nam ve skole rikali minimalne jednou tydne, aby to vsichni studenti mohli slyset. To same se tyka prav, vsichni tu napriklad maji pravo se vyjadrit k tomu, co se jim ve skole nelibi nebo co jim chybi. Do vyuky mohou vsichni studenti zasahovat a ucitel na to reaguje. Ucitel se stava prvnim skutecnym pruvodcem "privandrovalce", vysvetluje a chce, aby studenti chapali rozdil mezi jejich a zdejsi kulturou. Setkala jsem se se situaci, kdy jeden ze studentu na ucitelku kricel a byl plny zloby a vzteku. Toho sameho studenta jsem videla den predtim a kdyz vypravel o tom, co se mu stalo v jeho zemi, behal mi mraz po zadech. Hruza, kterou prozil ho natolik ovlivnila, ze se sam od sebe zacal stranit okoli a nemel ani chut s tim neco delat. Po incidentu s ucitelkou, ktereho jsem byla svedkem, jsem se ji ptala, co se s nim ted stane. Jestli ho vylouci nebo neco jineho. A jeji odpoved? Ne, promluvim o tom s reditelem a sezeneme mu pomoc psychologa nebo psychiatra. Zadny trest, zadny vyhazov... Pomoc. Pomoc cloveku, ktery jen nevi jak se vyrovnat s prozitymi traumaty.
Zminila jsem tu viru. Jednou, pri vyucovani, na toto tema prisla rec. Jedna ze studentek rekla, jak ji tady moc chybi jejich kostel. Ostatni se k ni pridali a rozjela se debata. Najednou se nekdo zeptal me: "A co ty? Jaky kostel ti tu chybi?". Trida zmlkla udivem, kdyz jsem rekla, ze zadny. Nechodim do kostela, nejsem ani pokrtena. Nikdo z mych spoluzaku nebyl schopny pochopit, ze muzu zit bez viry. Jako ja nemuzu pochopit, proc je to pro ne tak strasne dulezite. A stejne, i pres tenhle rozdil, jsme se dal bavili. Bez jedineho naznaku, ze oni nebo ja jsme lepsi. Jsme tu vsichni na jedne lodi a vsem nam neco chybi, at je to kostel nebo makovy kolac. Snazime se povzbudit jeden druheho a respektovat se navzajem.
Samozrejme, ze ne vsichni jsme si padli do noty, to je obycejna lidska chemie.
A k otazce soucasne imigracni vlny... Jako ceska z ni mam strach. Vyrostla jsem v zemi obtazene dratem, bez moznosti videt neco jineho. Ten strach do nas nacpali dokonale. I zde mam pocit, ze nemuzu jit prece vsude, kam chci... I kdyz tady muzu a nikdo mi nic nerekne. To je zdejsi pravo. Zaroven mam strach z meho vlastniho strachu. Ti lide jsou vetsinou zoufali. V mistnich novinach jsem cetla rozhovor s jednim uprchlikem. Ptali se ho: Proc? Protoze je lepsi umrit pri ceste za svobodou v mori nez doma pri vybuchu bomby.
Nevim, jak bych reagovala ja v jejich situaci. Asi bych taky prodala vsechno co muzu a snazila se odejit. Nemyslim si, ze vetsina z uprchliku zustane v cizi zemi. Ted jsou v situaci, kdy ztratili domov. Mozna se zpet nevrati prvni nebo druha generace. Mozna se vrati domu az za nekolik stovek let. Nikdo z nas nema pravo rikat, ze my bychom se zachovali jinak. Nebo hlasit, ze Cechy jsou katolicke a muslimy neprijimame. Vzpomene si jeste dnes nekdo na nasilnou rekatolizaci? I z Cech lidi museli utikat. Pred cirkvi, pred valkou, pred rezimem a nesvobodou. A nikdo nam nerekl, nesmite.
Nerikam, ze se nebojim extremistu. Extremistu z Cech i extremistu z druhe strany. Ale sama takova byt nechci. Chci pochopit a nesoudit jen podle vecernich zprav. Tady vidim, ze to jde. Previti jsou vsude, ale je jen a jen na nas, jak se k tomu postavime. Strach neni reseni, strach je nejvetsi nepritel kazdeho z nas.
 


Cukrarna

2. července 2015 v 11:24 | hej-du
Uz kdyz jsem byla mala holka, mela jsem problemy s orientaci a nazvy mist. Kdyz jsme jeli s babickou a dedou nakupovat, vystupovali jsme z tramvaje "u kina". Kdyz jsme sli na prochazku, bylo to "u hracek". Kino stalo vzdy na stejnem miste, prodejna s hrackama take. Bylo to snadne a fungovalo to. Bohuzel, tady mi to zivot opravdu moc neusnadnuje. Moc rada se tu prochazim mezi vilkama, jenze tady zadne "hracky" nejsou. Tak uspesne bloudim.
Vcera jsem se bavila s M. a padla zminka, ze se pujdu projit a vezmu to pres most. M. se ptal pres ktery, jsou tu 3. No, preci ten s nabouranym autem (pod mostem je vrak zdemolovaneho auta). Chudak M. uz pochopil, ze tyhle moje zachytne body jsou pro mne nutnosti a zacina mirne polevovat v neustalem opakovani nazvu mist, kde jsme byli. Nicmene, i ja se snazim a nektera mista si uz i pamatuju. A abych nepsala jen o kytkach a jidle, tak tentokrat to bude o miste. Neni to v turisticke oblasti, neni to zrovna levne, ale stoji to za to. A protoze muj neojblibenejsi orientacni bod uz v detstvi byla cukrarna, zacnu u ni.
Cukrarna Lyra byla puvodne postavena jako letni sidlo v roce 1867 pro Carla a Fredriku Limnellovi. Svuj nazev dostala po sose lyry. Ta zde byla umistena na pocest Carla Michaela Bellmana - svedskeho basnika a skladatele (*1740-+1795). Vila je postavena ve svycarskem stylu. Kdyz zde manzele Limnellovi pobyvali, zvali si do vily hodne umelcu, dokonce Henrik Ibsen se o teto vile zminoval v jedne ze svych basni. Kdyz Fredrika v roce 1892 zemrela, vilu zdedil jeji syn z prvniho manzelstvi. Vila byla dlouho prazdna, pozdeji se vyuzivala napr. jako penzion nebo misto rozhlasoveho vysilani. V soucasnosti je vila historicky chranenym objektem. Interier vily dodnes zustal temer nepozmenen. Cukrarna zde funguje od roku 1997, vse se vyrabi primo na miste.
Vila lezi nad jezerem Mälaren, z jeji terasy je nadherny vyhled primo na jezero. Dostat se k vile je mozne bud od jezera nebo od zastavky metra Bredäng. My jsme sli od jezera, schody jsou sice docela strme, ale videla jsem tam i par s kocarkem, kterym ten vyslap za to stal. Uprostred schodu je lavicka, neni problem si zde na chvilku odpocinout.
Cukrarna je otevrena od 11.00 do 17.00. Aspon tak to pise na svych internetovych strankach.
Takze pro turisty, kteri chteji videt vic nez jen Kralovsky palac a maji trochu penez, vrele doporucuji si sem zajit.




Nouze naucila Dalibora housti...

10. června 2015 v 16:43 | hej-du
To mi ten den dneska pekne zacal. M. odesel do prace. Vecer sedel u PC do rana a protoze vim, ze je rad, kdyz je se mnou, sedela jsem s nim. Tak kdyz odesel, rekla jsem si, ze si jeste na chvilku zdrimnu. No, chvilka to teda nebyla, probrala jsem se v pul dvanacte. Venku to neni nic moc, tak jsem se rozhodla, ze zkusim neco upect. Pro ty, co me neznaji, ja fakt nejsem zadna skvela kucharka. Rada jim, to jo. To je videt na prvni pohled. Ale v kuchyni bych sama sebe nazvala spis katastrofou nez kucharkou. Mam dar vsechno vysypat, presypat, vylit, prelit, prepect, nedopect.... To byl ostatne jeden z nasich prvnich konfiktu zde. M. byl v kuchyni a snazil se mi pomoc. Od te doby ja do ni nechodim, kdyz on je tam. Zabila bych hoUsmívající se. Z jeho strany je to naprosto stejne. Nastesti je M. tolerantni a i pres me opakovane pokusy ho "umucit" mymi vytvory, nestezuje si. Drive zminena dusena kolinka mi pochvalil a vyzadal si je jeste jednou. Tak to dopadlo nejspis tak jak melo, nicmene, pro me to zustane "divnojidlem". Nejlepe se o me kuchyni vyjadrila moje maminka. Kdyz jsem ji nadsene hlasila, ze M. se podarilo zhubnout, coz si hodne dlouho pral a makal na tom, prohlasila: "To je tim, ze mu varis ty". Tak to je jen pro predstavu, aby jste vedeli, ze opravdu nejsem zadna hospodynka, neni mi to vrozene a nemam ambice stat se Kucharkou roku. Moji cestu bych nazvala spis, kdyz mi nic jineho nezbyva, tak to holt udelam... A tady mi nic jineho nezbyva.
Jenze jako kazda zenska i ja obcas dostanu zachvat. Nemyslim tim epilepsii, samozrejme. Ja tenhle zachvat mam dneska. M. dneska prijde pozde, maji po praci mejdan. Nebo jak bych to nazvala. Tady je obvykle, ze firmy cas od casu zaplati svym zamestnancum nejaky program po praci, veceri, projizdu lodi, divadlo... cokoliv.. Aby se utuzil kolektiv. Vetsinou je to tak dvakrat rocne, pred letem a kolem Vanoc. Jen doufam, ze neprijde zmokly jako slepice, maji to venku a kazdou chvili to vypada na dest. To by byla skoda.
Jeste jednu vec jsem o M. nerekla. Ja jich nerekla hodne, to je pravda, ale tohle je ted dulezite. M. nema rad, kdyz se vyhazuje jidlo. Na to je hodne haklivy. A nema rad velke zasoby, protoze tim se riskuje, ze se neco zkazi a musi se to pak vyhodit. Takze nase nakupy musim hodne planovat, musim myslet nad kombinacemi a kdy kterou surovinu budu potrebovat. Jinak ji bud nebudu mit nebo musim do obchodu a koupit si ji. To delam nerada, necitim se tak pevna v kramflecich. I kdyz obcas mi nic jineho nezbyva. Takze muj dnesni kucharsky zachvat musel vyjit ze surovin, ktere mam doma. A jako minule, nechtela jsem delat neco, co znam, ale neco noveho. Takze volba padla na kardamonovou buchtu. Kardamon mi zbyl od vanoc, kdyz jsem delala pernicky. A ostatni suroviny jsem mela. To je fajn, opravdu se mi nechce samotne nakupovat.
Buchta je naprosto idealni pro lidi jako jsem ja. Zadne slehani, zadne hnetani, je to sup sup a musim rict, po uriznuti a ochutnani nozicky (chudak medvidek), vubec neni spatna. Neni preslazena a to koreni ji dava smrnc. Nekdo by to treba polil cokoladou, v receptu davaji na vrsek syroveho testa takovy ten hruby cukr, co se u nas moc nepouziva. Ja pekla medvidka a tenhle cukr jsem nedala, stejne by po vyklopeni nebyl videt. Cokoladu ani mouckovy cukr nemam, ale urcite se s tim da delat vic...
Tak snad M. prezije i tenhle muj pokus.

A tady je recept:
Kardamonova buchta

4 dl hladke mouky
1 msk prasku do peciva (15 ml)
1 dl cukr
2 tsk tluceneho kardamonu (ja mela mlety) (10 ml)
100 g margarinu nebo masla
1 vejce
2 dl mleka
(hruby cukr na ozdobu)

V mlece jsem si rozpusila maslo. Sypke veci smichala v mise, pridala to vlazne mastne mleko, prskla vejce, zamichala a ve vymazane a vysypane forme soupla do trouby. Zadny snih, zadne treni zloutku s cukrem... Smichat a hotovo. V receptu pisou pect cca 20 minut, ja nekoukala na hodinky. Proste kdyz to je, tak to je. Idealni je pich spejli. Tak jsem to ohlidala ja. Kdo ma hruby cukr, jak jsem psala, nasypat na testo.

Vim, ze muj medvidek neni dokonaly. Ale tenhle blog neni o dokonalosti. Dokonalost neexistuje. Jak rika M., dokonalost je nuda.




Zkusit se ma vsechno

4. června 2015 v 12:42
Asi uz s tim prisel nekdo prede mnou, ale to nevadi. Ja rikam, kdyz chci nekoho poznat, jeho kulturu a povahu, hodne o tom napovi dve veci - jazyk a vztah k nemu a jidlo. Podle mne neni nic vic tak odlisneho a urcujiciho, jako jsou tyhle dve veci. Snazila jsem se od zacatku najit nejake typicky svedske jidlo (krome masovych kulicek), ale nepovedlo se mi to. Nicmene, u kulicek dneska zustanu. M. je ma rad, tak jsem vytahla jeho kucharku a s jeji pomoci a mym "pokus-omyl prekladem" jsem je jiz nekolikrat delala. Na muj vkus jsou presne podle receptu slanejsi, ale to je vec ciste osobni, nic proti autorum kucharky. Kdyz uz mluvim o kucharce, mam rada jeho kucharku. Sice rozumim kazdemu tretimu slovu, ale jedna vec mne fascinuje. U kazdeho receptu je napsane presne mnozstvi soli a pepre. To byla prvni vec, ktere jsem si vsimla. V nasich kucharkach byva v textu uvedeno sul, pepr... Kdyz se dodrzi navod, jidlo vzdy dopadne tak, jak ma. To je fajn.
Jak jsem uvedla, masove kulicky jsem delala jiz nekolikrat. S bramborovou kasi, s ryzi a rajskou omackou, s bramborovym salatem... Ale netroufla jsem si na to, co ma M. rad. Duseny kolinka. Predstava dusenych kolinek s karbanatkem, to je proste divny. Neznam duseny kolinka a kdyz jsem cetla recet, duveru fakt nevzbudil. Ale protoze byl vcera M. tak hodny a absolvoval se mnou zubare, tak jsem se rozhodla mu udelat radost. A jestli se mi povede nahrat obrazek, vysledek muzete videt. Vim, vypada to vselijak, taky se mi to moc jist nechtelo, ale priznavam, mylila jsem se. Neni to spatny. Asi to nebude patrit mezi moje nejoblibenejsi kombinace, ale klidne to udelam znova. Pro odvazne, kteri chteji zkusit neco noveho, zkusim prelozit recept.

Masove kulicky - zakladni recept
cca 400 g mleteho (hovezi a veprove)
4 msk strouhanky nebo 3/4 dl ovesnych vlocek (ja pouzivam strouhanku)
1 msk bramborove mouky (tu jsem jeste v obchode nenasla, davam obycejnou hladkou)
1 1/2 dl mleka nebo vody (davam mleko)
1 1/2 tsk soli
1 vejce
1 1/2 krm cerneho nebo bileho pepre (davam bily)
cca 1 msk zesklovatele zlute cibule nebo cca 2 msk nadroboucko nakrajene cestve cibule

V receptu to je komplikovane popsany. Ja vsechno odmerim, mrsknu do jedny misy, zaborim tlapky a hnoucam...Taky se to da dat do robota, ale ja jsem lina ho myt Mrkající Kdyz se to moc lepi, mam na taliri jeste trosku hladky mouky a vyrobene tvary zlehka pomoucim. To, co je na fotce jsem dala do pekace, oblozila maslem a pekla v troube. Samozrejme, daji se delat male kulicky a smazit na panvi.. Jak jsem psala, na mou chut jsou slanejsi, ale to je vec ciste osobni.

A dusena kolinka (4 porce):

5 dl kolinek (nevim, jak to bude s ceskyma kolinkama, zdejsi mi pripadaji mensi)
1 l mleka
1/2 tsk soli
sul, pepr
ev. 1 krm strouhanyho muskatu

Mleko se privede temer k varu, osoli a daji se do nej kolinka. Drzi se to pod bodem varu a dusi cca 25 minut. Pozor, chytaji se dna, takze michat. Kdyz se mleko temer vyvarene a kolinka hotova, dosoli se se pripadne podle chuti, opepri. Nepochopila jsem, kdy pridat muskat, tak jsem ho dala asi v polovine vareni.

Miry pro recept:
1 dl - 100 ml
1 msk - 15 ml
1 tsk - 5 ml
1 krm - 1 ml







Myslenka

20. května 2015 v 8:28 | hej-du
Cestou v metru
napadla me
myslenka.

Proteka a steka celym mym telem.
Od hlavy k pate.

Snazim se ji chytit.
Marne.

Protekla ven...

(dirou v bote)

Jak jsem se stala zemedelcem

7. května 2015 v 12:17
Nepatrim mezi humanitni typ lidi. Ve skole mne bavila vic fyzika nez dejepis, zemepis a prirodopis byla moje nocni mura. To vsak neznamena, ze nemam rada prirodu a vse, co k ni patri. Jen mam svuj vlastni system rozdelovani rostlin. Napr. jedle (kastany)- nejedle (kastany - ok, to neni nejlepsi priklad), tluste (porek)- hubene (medvedi cesnek), krehky (fialky) - macaty (tulipany) apod. Moje mama se marne snazila cele me detstvi mi vysvetlit, ze bych mela na louce umet najit travu ostrici. Nechapu, proc bych ji na louce mela hledat, kdyz tam proste asi nekde je a je ji uplne jedno, jestli se jmenuje ostrice nebo treba Police nad Metuji. Ja si radsi do ty travy lehnu, kouknu na mraky a zasnim se...
Takhle jsem se zasnila uz v zime. Vysnila jsem si, ze na nas pidibalkon dame truhliky a ja se budu starat o kousek prirody kolem nas. Mluvila jsem o tom celou zimu, ale jak to tak byva, M. to pustil jednim uchem tam a druhym ven. Takze kdyz jsem se zeptala, kdy budou ty truhliky, abych mohla zacit vybirat kytky, dostalo se mi odborneho vykladu, ze na seminka uz je pozde a musime koupit sazenicky. K me radosti si nevsiml meho udivu, ze bych mela pestovat neco ze seminka, tahle varianta mi vubec nedosla. Nasledujici tyden probehl ve stylu velkych priprav. Samotny vyber truhliku byl jednoduchy, M. vse premeril (2x) a v obchode byl vyber maly. Bila nebo cerna varianta. Ja chtela bilou, M. cernou. Mame cernou, ale uznavam, je praktictejsi. Dalsi den se kupovala zemina a o vikendu nastal den D. Vyrazili jsme do obchodu. Uz z nazvu jsem zacala mit dojem, ze to nebude tak jednoduchy. Plantaze. Taky to tam tak vypadalo. V prvni chvili jsem zajasala radosti a vrhla se k prvni kyticce, mimochodem - krehka a nejedla. Pak jsem zajasala podruhe, potreti... Asi po trech hodinach jsem jasat prestala a zacala mit depresi. Nacpat plantaz do truhliku se mi asi nikdy nepovede a vybrat to nejlepsi bylo nad me sily. Protoze mame truhliky 3, rozdelili jsme si je. Ja mam hlavni, celni truhlik a M. ma dva mensi bocni. M. sel na jistotu. Vybral si uz vypestovane a kvetouci kyticky. Jak jsem rikala mame, jsou to ty, co jsou vsude a davaji je casto na Kulataku doprostred travniku. Nebo aspon driv davali, ted nevim. Mama by vam ten nazev rekla, z meho popisu to vedela. Ja to vzala svou vlastni vedeckou metodou. M. mi rekl, ze muj truhlik staci na cca 5 kyticek. Prvni volba byla jasna, bude to ta prvni kyticka hned od vchodu (A). Je modra a bila a kvete moc hezky. Dalsi kytky jsou 2x2 - 2 zlute (B), co maji kvest cca 5 mesicu a 2 modre (C), co vypadaji jako krovi. Kyticka A kvete a je porad stejna. S B a C mam problem. B mi zacina C utlacovat a C vypada, ze se kazdou chvili vyda na cestu pryc z balkonu. Ne, ze bych ji v tom chtela branit, ale preci jen, nechci, aby ji tu ozraly srnky. To by ji bolelo. Tak se snazim B pri kazdem zalevani presvedcit, aby rostla min, ze takhle jsem to neplanovala. A dodavam sebevedomi C, aby se nebala a ukazala, ze ma taky svetu co rict. M. se mou snahou bavi a pocita s tim, ze to jednou vzdam. Z jeho uhlu pohledu je totiz nemozne, aby clovek, ktery nevi, jak se kytka jmenuje a co potrebuje, neco vypestoval. Tak pokracuje v marne snaze me mamy mi porad opakovat jednotlive nazvy, ktere netusim v cestine a ve svedstine to nezvladnu ani vyslovit. Ja ale porad pevne verim, ze to holky v truhliku nejak zvladnou a budeme mit nejhezci balkon v sirokem okoli. Mimochodem, ostrice se rekne starrsläktet.

No jo....

13. dubna 2015 v 11:40
No jo, ja vim. Nejsem zrovna moc aktivni blogerka. Mozna to znate. Uz jako mala jsem si chtela psat denicek. A psala. Koupila jsem si sesit, napsala jednu stranku a tim to na nejakou dobu skoncilo. Po pul roce jsem se k tomu vratila a zjistila, ze to je silenej blabol, koupila novej sesit, popsala jednu stranku... Nekdy kolem sveho 14. roku jsem se sama na sebe nastvala, trosky z denicku rozcupovala na pidikousky a hodila do kamen. Asi tuhle situaci zazila vetsina z nas.
Tady se konecne zacalo probouzet jaro. Uz zacinam trosku chapat, proc se tu vsichni tak raduji ze svetla. V zime jsem tu toho moc nedelala. Nemam rada zimu, nelyzuji, nebruslim, mrznu... Vzdycky jsem mela rada jaro a podzim. Tady je jaro jine nez v Praze. Takove pomale, rozvazne. V Praze vetsinou vsechno rozkvete najednou a z pliskanic je okamzite vsude zluto od pampelisek. Miluju pampelisky, jak rozzari i ty nejmensi travnicky pred baraky. Nez prijde nekdo se sekackou... Pampelisky, sedmikrasky a zlaty dest. Tak ja vnimam jaro v Praze. Tady jsem pampelisku jeste nevidela. Teprve se to tu probouzi, opatrne, aby nahodou jeste neprisel mraz. Jako prvni vykoukly snezenky, mame je primo pred domem. A takove malicke zlute kvitecky, ktere mi vzdalene pripomaji kyticku, lidove zvanou Mastnej knedlik. Nejsem vubec zbehla v nazvech, tesim se z barev a tvaru, tak mi to nemejte za zle. Sama na sobe zacinam vnimat, jak me to probouzeni zacina nabijet energii. Neobjimam tu stromy, neklanim se Slunci, ale ten rozdil je tak velky, ze by clovek musel byt slepy, aby to nevidel. Mozna proto jsou tady lidi rozvaznejsi, jsou stejni jako jejich prostredi. Snazim se vnimat a chapat, divam se, nasloucham, ucim se..
V sobotu jsme byli v lese, ktery mame za domem. Puvodne to byl vetsi les, ale protoze se vsude kolem stavi, ubiralo se z nej a ubiralo... Ted je to les priblizne ve tvaru ovalu, ktery lezi mezi ruznymi castmi mesta. Ten les uz mnoho let slouzi jako odpocinkova zona, lidi tam chodi behat, na prochazky, na boruvky... Priblizne pred 30-ti lety v nem doslo k nekolika prepadenim, zeny se v nem pak baly behat samotne. Po tomto nekdo rozhodl (nevim kdo), ze takhle to nejde, protoze ten les je odpocinkova zona a musi se udelat vse, aby byl bezpecny. Nainstalovaly se lampy, kazdych 30 metru jedna. Ty lampy se kontroluji a funguji dodnes. Na kazde z nich je cislo a mohou zaroven slouzit bezcum jako pocitadlo ubehnute vzdalenosti. Od te doby se tam zadny incident nestal. Myslim, ze tenkrat pachatele dopadli, ale tak dobre jsem M. nerozumnela, tak za to ruku do ohne nedam. Hezke reseni.
Zitra jdu do jazykove kavarny. Neni to kurz, proste se sejde par lidi s nekym mistnim a povida se. Nasla jsem to cirou nahodou mezi inzeraty v novinach. Tak mi drzte palce, at se dostanu ke slovu :)

Nemam rada nadpisy....

18. ledna 2015 v 17:07
Ach jo... Prvni vec, kterou tady musim napsat je Nadpis. Jak to mam ale vedet? Copak se daji myslenky shrnout do par slov? Mozna to nekdo umi, ja ne.
Vim, ze jsem tu nejakou dobu nebyla. Snazila jsem se "uklidit" sama v sobe. Potrebovala jsem to.
Vratim se o par dni zpet, k Vanocum. Miluji nase Vanoce, cekani na Jeziska a peceni cukrovi. Moje cukrovi vetsinou nedopadne dobre, muzu s nim rozbijet okna, ale delam to rada. A zaroven na to nadavam, protoze nikdy to neni tak, jak si vysnim. Presne jako letos. Pred rokem jsem pekla v Praze a vezla cca 2,5 kg cukrovi v prirucnim zavazadle. Nekdo tam ma notebook, ja vezla ceske ozdoby a vanilkove rohlicky. Letos jsem se rozhodla respektovat mistni zvyky, takze padl vyber na prave svedske pernicky.
Otevrela jsem kucharku a 3/4 slov jsem si "prelozila" od oka, tzn. tusim, ze to neco je, ale nevim co, tak tam vrazim to co si myslim.... Jenze to by nebyl M., aby me nedonutil precist cely recept a ja zjistila, ze je vsechno uplne jinak. Myslim, ze zestarl asi o tisic let. Jeho peclivost a muj halabala styl... Chudak chlap.... Chudak ja.... Poprve v zivote jsem mela navazeno vsechno presne na setiny gramu. Od ted bude vazit jen M. Bohuzel to nepomohlo. Stejne jsem nadavala. V receptu bylo vic mouky a testo se trhalo. Nakonec jsem to vzdala a chemik nechemik, pridala jsem maslo a jupii.... svedske pernicky jako z Ikey jsou v krabici. Pekla jsem je postupne cely tyden. Jime je jeste ted, protoze jich bylo snad pro cely Stockholm. Je mi jasne podle jake kucharky pekla Pippi svoje podlahove pernicky...
Stedry den byl cesko-svedsky. Svedi maji hlavni jidlo obed, sklada se hlavne z klobas, masovych kulicek, domaci sunky. Masove kulicky jsem delala svoje, ale vse ostatni jsme koupili hotove. Sunka se jen zapekla v troube s horcici a strouhankou. Nekdo ji vari celou doma, ale ja to nikdy nedelala a tahle byla dobra. A vecere byla ceska. Teda, castecne ceska. Chybi mi tu nase okurky. Koupili jsme bramborovy salat, ktery tady je pouze z brambor, majonezy a kopru, ani cibuli jsem v nem nezahlidla. Bez okurek jsem nas salat vzdala. A rizek.... To je jidlo, ktere i M. z ceske kuchyne umi ocenit....
Svedove umi odpocivat, miluji svicky a v zime jsou svicky beznou soucasti zivota. Takze po veceri byly svicky a televize...
Venku snih.... Moc ne, ale bylo bilo.... Klidne proziti Vanoc...

V poslednich dnech nechodim moc ven. Vsude je naledi a i kdyz mam takove ty protiskluzove navleky, citim se nejista. Ve stredu mel M. volno, jeli jsme na vylet. Na tramvajenku. Tramvajenka je tu draha, nedotovana, ale da se s ni jet opravdu daleko. My jeli do Södertälje, mesta cca 45 km od Stockholmu. Krasne mestecko, mam slibeno, ze tam pojedeme znova, az bude lepsi pocasi. V zime je krasne videt rozdil, kdo je odsud a kdo pristehovany. Hodne lidi tu i v zime chodi v tenkych teniskach, dokonce jsem videla par lidi i bez ponozek. Maji rukavice, obcas cepici a tenisky s holym kotnikem....
Do autobusu se tu nastupuje jen u ridice, takze zadny bezdomovec. I kdyz kousek od nas (cca hodina chuze) je taboriste rumunskych romu. Nikomu neskodi, ale nikdo nevi, co s nimi. I takove stranky Stockholm ma...

Kam dál